Přeskočit na hlavní obsah

Do Prahy, do Podolí, do prdele já se těším...aneb po čtyřech letech

Mini chlapík byl loni na dovolený zodpovědný za svůj nočník
Tak to máme za pár...po neuvěřitelných čtyřech letech jedu zase jednou zpátky do Prahy, do Podolí, do prdele já se těším. Mimochodem ne nebydlím v Podolí a ani jsem tam nikdy nebydlela, ale z Prahy jsem to zase jo!

Je to divný, ale opravdu jsem v Čechách ba ani na Moravě nebyla přes čtyři roky. Naposledy jsem tam zjistila, že jsem těhotná, Amík se tehdy málem, radostí samozřejmě, skácel na budoucí matku. Tehdy mini chlapíka zachránil jen bleskový zásah budoucího strýce, který štěstím se potácejícího Amíka přidržel u stěny.

Čtyři roky uplynuly a jaký čtyři roky to byly, panečku! Narodil se nám mini chlapík, začal se plazit, začal chodit, začal jíst normální jídlo, mluvit a teď už nám dokonce i vypráví historky. "Hele poletíme letadlem, moc, moc daleko a taky děsně vysoko." Povídám mu já jeho natěšená matka. "Plane fly, fly, fly, up, up, up," odpovídá vesele mini chlapík ukazujíc malou ručkou do nebe. "Plane bumbác down a fire engine come!" Dokončí to dítě natěšeně svoji historku. Ano, je vidět, že se těší na to, jak spadne naše letadlo a přijedou jeho hrdinové hasiči. Možná, že v něm to nadšení raději nebudu budit.

Čtyři roky a co jsem všechno nestihla, porodit, začít psát blog, dostat rakovinu, prodělat chemoterapii, no a pak, že mají lidi dny, kdy se nic neděje. U nás se toho děje pořád hodně. Amík mě nedávno prosil, jestli bysme toho vzrušení nemohli trochu ubrat, tenhle rok mu prý vydal za deset.

Ano, těším se zpátky do české kotliny a těším se na to, jak bude mini chlapík vnímat to, že všichni kolem mluví česky, že je to řeč celé jedné země a ne jenom jeho mámy a babá. Jak ten bude koukat po českých hradech a zámcích, po těch opravdových ne těch místních amerických napodobeninách. No to bude něco.

Praho chystej se, jedém...být to film, tak mi tam teď zní taková ta krásná hudba plná nadšení, ta, co se jakoby zatrhne, protože..protože ještě předtím než pojedem musíme zabalit.

Teda to balení od narození mini chlapíka nabralo grády jen co je pravda. Do těch tašek a kufrů musím narvat celou jeho skříň, k tomu zabalit sebe, vyprat a vyžehlit, umejt nádobí, uklidit....ježišmarjá to bejvalo tak jednoduchý hodit si medvíka do baťůžku a stepovat u dveří než se vybatolí ta děsně pomalá máma. Do pytle, od tý doby co jsem máma já, chápu naprosto perfektně proč se výraz mojí mámy změnil na výraz uštvaný zvěře už týden před naším odjezdem na dovolenou. Už chápu proč nespala a proč si nikdy neodškrtávala nedočkavostí dny před.

Díky mami, chápu tě!






Komentáře

  1. Parádička! Užívejte zem českou 💗. A přeju klidnej let a ať ho mini chlapík nejlépe celej prospí😂👶🏼👍🏽

    OdpovědětVymazat
  2. Pobavila jsem se :-) Velmi mi to připomíná náš život nabitý neustále událostmi. Někdy si říkám, občas by jen malinko nuda neškodila. Užij si to. M.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Covid a život v New Yorku

  “A u vás je všechno otevřený?” Tak tuhle otázku dostávám už hodně dlouho a moje odpověď je pořád stejná: “U nás nebylo všechno otevřený od loňskýho března.”   New York City má 8,5 mil obyvatel a hustota zalidnění je přes 38 000 na km2, ČR má přes 1é mil obyvatel a hustotu zalidnění asi 138 na km2. Od začátku pandemie tu na covid umřelo přes 29 000 lidí, většina z nich na jaře.    Začalo to tu hodně špatně. Úplný lockdown a jediný, co ve městě, který nikdy nespí, bylo slyšet bylo neustálý houkání sanitek. Jednu dobu tu umíralo kolem 1000 lidí denně. Nikde nebyly k dostání masky, čistící prostředky a JIPky byly narvaný k prasknutí.    New York City je s přes milionem studentů největší školní distrikt v USA. Hned v březnu se zavřely všechny školy a začala pouze online výuka, školy se neotevřely do konce školního roku. Na podzim nám tu dali na výběr, hybrid nebo jen online. Hybrid znamená, že dítě chodí do školy dvakrát, třikrát v týdnu, je ve třídě se šesti až deseti dalšíma dětma a nes

Jak jsem šila roušku

Tak jako jo, nevím co je se mnou, ale řeknu vám, že ušít tu roušku je kurva těžký. Rozhodla jsem se ušít roušku. Celé Čechy to zvládají a šijí po tisících, budí se ve mě vlastenecký pud no a taky nouze, protože ty čtyři roušky, co tu máme od malířů, tak ty taky nevydrží věčně. Šicí stroj mám koupený a naučit jsem se to chtěla vždycky a jak mi to máma ukazovala loni, tak vím, že je to brnkačka. Jsem za běsnícího drnčení stroje vyrostla. To dám !! Na youtube jsem si vytipovala návod. Mařenka říká, že to je úplně jednoduchý. Amík košili nepotřebuje, má tam stejně flek.  Jdu stříhat. Měla jsem si pustit youtube až do konce, Mařka se zapomněla zmínit, že potřebuju látku o jiným rozměru než říkala Pavla na Facebooku. Amík má košili velkou. Pouštím si k tomu HBO a řeknu vám, ta Kateřina Veliká, to je dobrá minisérie. Jdu hledat jinou youtuberku. Našla jsem Jitku, ta vypadá slibně. Podle tetování je cool, nebude se s rouškama mazat a cejtím to v kost

Bakhtapur aneb první dny v Nepálu

Bakhtapur Naše nepálský dobrodružství jsme měli fakticky skvěle vymyšlený. Neb plánování je naší silnou stránkou, jediný co jsme měli věděli, bylo to, že se chceme aklimatizovat v menším městě a ne se hned vrhnout do víru velkoměsta Kathmandu. A tak jsme si předplatili malej, ale podle průvodce a recenzí naprosto skvělej rodinej B&B ve městě Bakhtapur. Ubytování nám taky nabídlo vyzvednutí na letišti. V Kathmandu jsme přistáli navečer. Prošli jsme imigračním, dostali do pasu krásný víza a teď co. Někde tam venku měl stát někdo, kdo nás má dovízt do hotelu. Jen jsme prošli branou sesypala se na nás hromada lidí. "Ne, my víme, kam jdeme. Děkujem, nechcem." Snažíme se oba vystupovat děsně sebevědomě, ale netušíme. Konečně Amík spatřil v davu toho někoho. Pán mává cedulí. Paráda. Vzládli jsme to. Sedíme v dodávce, jedem...někam. Občas se ze tmy vynoří auto, cyklista, motorka, jinak tma. "Hele, myslíš si, že nás vezou do toho našeho hotelu viď?" Napůl žertovně